Přezdívky lidí vznikají jako jména „ušitá na míru“, a tak jsou psány stejně jako vlastní jména s velkým počátečním písmenem. Otec vlasti je tedy jen a právě Karel IV., Matka Boží je Panna Marie a Magor je civilním jménem spisovatel Martin Jirous.
Někdy si přezdívku vyslouží ti, jejichž jméno už neznáme, např. Mnich sázavský, Panna orleánská nebo Mistr třeboňského oltáře.
Indiánská jména se samozřejmě píšou také s počátečním velkým písmenem (Tichý buvol). A také u literárních postav často charakteristika povýší na oficiální jméno v podobě přezdívky, jako třeba Šípková Růženka, Pipi Dlouhá punčocha nebo Krásný princ. Pokud však přezdívka začíná druhovým jménem, píše se s písmenem malým (strýček Skrblík, medvídek Pú, mašinka Tomáš).
Přezdívky však nedostávají jen lidé a hrdinové z říše fantazie, ale i města, jejich části nebo celé země. Ty se však chápou jako jména neoficiální a píšou se s malým počátečním písmenem.
A tak z říše vycházejícího slunce (Japonska) zamíříme do říše středu (Číny), abychom přes země úrodného půlměsíce (Turecko a okolní státy) dorazili do naší matky měst (Prahy). Tady si pak musíme dát pozor na přezdívky městských částí, kdy pokud vychází z vlastního jména, budeme psát s velkým písmenem (Pavlák/Ípák alias náměstí I. P. Pavlova v Praze nebo brněnský Zelňák alias Zelný trh), kdežto pokud vznikne přezdívka jinak, písmeno bude malé (hlavák čili hlavní, oficiálně však Wilsonovo nádraží). Ale i tyto přezdívky získávají postupně status vlastního jména a často se nepovažuje za chybné psát je s velkým písmenem (Kulaťák/kulaťák čili Vítězné náměstí).